Zbraně hromadného tvoření

Po celém světě již dnes lidé nezištně pracují pro lepší zítřky a Hnutí Zeitgeist není výjimkou. Tato vize změnila naše myšlení i naše životy. Vystoupili jsme z komfortní zóny a nehledě na nesouhlas a odpor okolí jsme se vydali na cestu, která žádá oběti, ale dodává životu smysl. Doposud jsme se však věnovali především šíření myšlenek a aktivitám s tím spojeným. Přednášeli jsme, překládali, psali, stříhali, nastavovali, vypomáhali ostatním v jejich práci a tak dále. Nyní i my přidáme ruku ke společnému dílu lidstva.

Šíření povědomí je zásadní věc, která sama o sobě může přinést změnu. (Všimli jste si například, jak se v poslední době začalo konečně mluvit o nahrazování lidské práce stroji a s tím spojeným základním příjmem?) Vyžaduje to ale dvě maličkosti. Aktivisty a média. Osobně věřím tomu, že i pouhé šíření myšlenky ve spolupráci s biosociálními tlaky dokáže vytvořit kritickou masu, která nastartuje spontánní živelnou tvorbu řešení. Otázkou je, zda v ten moment již nebude pozdě. Na tuto otázku neznám odpověď a proto nehodlám pouze nečinně čekat.

Máme to štěstí, že jsme poznali nádhernou vizi zítřka. Máme tu smůlu, že nevíme, jak se tam dostat. Připomíná mi to jeden problém, jehož obdobu jsme asi všichni zažili. Nešla mi ve škole matematika a na dotaz, co mám dělat, když stále nechápu problematiku, mi matikářka odpověděla, že si musím počítat. Tehdy jsem si řekl, co to je za nesmysl. Jak si mohu počítat, když nechápu tu teorii a nevím jak? A tak jsem to nechal plavat. Nyní po letech jsem ale na základě životních zkušeností pochopil, že měla pravdu. Kdybych to neustále znovu zkoušel na jednodušších příkladech a hledal usilovně řešení, jednou bych ho našel. Stejně jako tisíce badatelů v historii, kteří neměli k dispozici žádnou učebnici. Klíč je pouze v tom nikdy se nevzdat. Tento, pro některé, paradox v podstatě ukazuje cestu, kterou se musíme vydat.

Jednotlivá řešení pro současnost i budoucnost se stanou dalšími kousky do skládačky, jejíž výsledek již známe. Nyní už zbývá jen chytře zvolit takové kousky, které nám dají strategickou výhodu v konstrukci konečného obrazu. Takto půjdeme i příkladem a vytvoříme další povědomí.

S použitím toho nejlepšího, co známe, budeme zkoušet, učit se a naše poznatky sdílet. Nic v životě nemá smysl a nedodá nám opravdovou radost, pokud to nelze sdílet s ostatními. Věřím, že není nač čekat.

„Nebudu Vám říkat, jak tohle všechno skončí, ale řeknu Vám, jak to začne…“ (Pokračování)