Přeměna odpadu na suroviny aneb totální recyklace (aktualizováno)

Michal Halko, vedoucí vědeckého týmu:

Naše technologie se od všech ostatních technologií, které existují, liší ve dvou věcech. Ten úplně nejhlavnější rozdíl je v tom, že do násypky můžeme dát prakticky jakýkoliv odpad, co budeme chtít. Nemusí být vytříděný, může být kontaminovaný, jakýkoliv odpad nebo druhotnou surovinu umíme zpracovat. Druhá výhoda je na konci té jednotky, kde máme patentovaný reaktor, který dokáže poznat, jaké látky nám vznikly v reaktoru, ty dobré zkondenzovat a ty špatné vrátit zpátky do reaktoru, aby se opakovaně rozštěpily a znovu skládaly. A ten koloběh se může opakovat třeba tisíckrát dokola, dokud všechny molekuly nejsou takové, jaké potřebujeme.

Redaktorka:

Na jakém principu tedy to zařízení funguje?

Michal Halko:

Podstatou je takzvané katalytické štěpení. To znamená, my ten materiál, který potřebujeme zpracovat, smícháme s katalyzátory, plus máme katalyzátory ještě uvnitř na stěnách reaktoru a na míchadlech, a díky působení těch katalyzátorů, teploty a míchání se materiály rozloží na úplně základní stavební kostky, ze kterých potom v další části si můžeme poskládat takový materiál, jaký chceme.

Redaktorka:

Vznikají z toho nějaké vedlejší produkty, které se už potom nedají zase dále druhotně zpracovat, využít?

Michal Halko:

Nevznikají. V důsledku nebo při principu použití katalytického štěpení vzniká kromě chemikálie, která se dá zpracovat zase znovu na výrobu polyethylenu, polypropylenu, vzniká takzvaný tuhý zůstatek, což je z 95 % uhlík. A tento uhlík určitě znáte i z vaší domácnosti, používá se například pro výrobu filtrů do digestoří, vodní filtry, v každém automobilu jsou minimálně tři uhlíkové filtry, používá se pro výrobu respirátorů, roušek, má zhruba tisícovku dalších použití. Nevzniká nic, co by se nedalo znovu použít.

Redaktorka:

Když se budeme bavit o kontaminaci prostředí během výroby, vzniká něco, co životní prostředí znečišťuje?

Michal Halko:

Nevzniká. Celé zařízení je hermeticky uzavřené od začátku až do konce, pracuje v režimu mírného přetlaku, to znamená, je vyloučeno, aby dovnitř se dostal atmosférický vzduch a v celém zařízení je kontrolován tlak i teplota. Pro otop se může používat zemní plyn nebo topný olej.

Redaktorka:

Pojďme si teď toto zařízení porovnat s běžnou spalovnou, kde se komunální odpad likviduje nejčastěji. Jaké jsou tedy rozdíly, ty zásadní?

Michal Halko:

Tak toto není spalovna, my nic nespalujeme. Spalováním se materiál v podstatě zničí a částečně se využije jeho energetický potenciál. My děláme to, že materiál rozložíme a poskládáme z něho jiný materiál takový, který se dá znovu použít pro výrobu nových výrobků. Příklad, umělohmotná pet lahev, my ji rozložíme, vyrobíme polyethylen, znovu vyrobíme pet lahev. A takhle to můžeme opakovat třeba stokrát dokolečka, pořád, bez omezení. Jakmile ji jednou spálíme, už z ní nic nevyrobíme.

Redaktorka:

Co porovnání se zařízením, které se v tuto chvíli testuje a které využívá technologii plazmatu, jaký tam je v tom rozdíl?

Michal Halko:

Plazmová technologie způsobuje vysokou teplotou rozklad materiálů v podstatě na plyny. Ano? My rozkládáme materiál na takzvanou složku C20, což jsou tekutiny. Pomocí plazmy se dá materiál rozložit na takzvanou složku C2, což už jsou jenom plyny. Je to výrazně dražší, energeticky náročnější, ale je výhodné to používat u těch materiálů, u kterých tuto technologii nelze použít. Typicky třeba infekční odpad z nemocnic nebo radioaktivní odpad. To jsou specializované odpady, které je výhodné zpracovat pomocí plazmové technologie. Pro zpracování normálních odpadů je naše technologie zhruba 8x ekonomicky výhodnější.

Redaktorka:

Pojďme si teď ukázat, jaké druhy materiálů vlastně do toho zařízení mohou jít a co je ten výstupní materiál.

Michal Halko:

Zařízení bylo konstruováno tak, aby bylo schopno zpracovávat jakýkoliv materiál obsahující nějakou organickou složku. A organickou složku obsahuje skoro všechno kolem nás. To znamená, nejtypičtější příklad je komunální odpad. Komunální odpad, který se rozseká na malé kousky, nemusí se třídit, nemusí se sušit, dá se do našeho zařízení a na výstupu získáme materiál, ze kterého můžeme znovu vyrobit polyethylen a třeba polyethylenové lahve nebo fólie nebo sáčky nebo hračky nebo jakýkoliv jiný výrobek třeba včetně vašich bot.

Redaktorka:

Kolik třeba komunálního odpadu za den je to zařízení schopné zpracovat?

Michal Halko:

Tato jednotka je schopná zpracovat za jeden den do 15 tun komunálního odpadu.

Redaktorka:

Bavíme se tedy i o tom, že je možné tímto zařízením vlastně ušetřit výsledně ropu? Vysvětlete mi tenhleten princip. Jak se dá ušetřit ropa používáním tohoto zařízení?

Michal Halko:

Každý výrobek, dneska se kterým přicházíme do styku, v sobě obsahuje nějaké polymery/plasty, které jsou vyrobené z ropy. My tu organickou složku vytěžíme z toho odpadu a upravíme do takového způsobu, aby bylo možné v chemickém závodě namísto ropy použít ten náš materiál. A je potřeba říci, že díky svému složení jedna tuna našeho materiálu může nahradit až tři tuny ropy.

Redaktorka:

Pojďme si teď ukázat konkrétní příklady toho vstupního a výstupního materiálu. Co do zařízení můžu dát, co z něj vyjde.

Michal Halko:

Typickým příkladem je, jak jsme říkali, komunální odpad. Jo, tady je vzorek. Jakákoliv černá popelnice se přiveze, rozseká na kousky a může se tam nasypat. Stejně tak může do zařízení vstupovat třeba… pneumatiky. To je materiál na zpracování jednoduchý, protože je pořád stejný. U toho komunálního odpadu se liší složení v každé popelnici. Umíme zpracovávat kaly z čistíren odpadních vod nebo z bioplynových stanic. Umíme zpracovávat třeba materiál vzniklý drcením všeho, co je z plastu v automobilech, to jsou speciální plasty. Umíme zpracovávat třeba zbytek ze žlutých popelnic, to, co zbyde po té, co se z nich vytřídí to, co se dá zpracovat jinak, nevytříditelný zůstatek. Umíme zpracovávat dřevo, dřevní odpad, špičky, kůry, trávu, slámu, kejdu, slepičí trus. Cokoliv, co je organického, umíme zpracovat a vyrobit z toho výrobky užitečné pro člověka nikoliv z ropy, ale z toho, co už jsme chtěli vyhodit.

Redaktorka:

Co je tím výsledným materiálem?

Michal Halko:

Výsledným materiálem jsou dvě věci. První věc je tekutina, v podstatě taková, ze které už se vyrábí potom benzen, ethylen, polyethylen a polymery/plasty. A uhlík, který vzniká jako vedlejší produkt, který se dá použít následně k výrobě spousty dalších výrobků. Říkali jsme si, dá se podrtit a používat jako barvivo. Třeba barvivo v potravinářství – dětské bonbony, dětské pendreky, černá zmrzlina. Kosmetika – řasenky, peeling krémy, zubní pasty se dělají uhlíkové. Používá se i na výrobu léků, živočišné uhlí zase jenom uhlík. Používá se v největší míře jako filtr.

Redaktorka:

Takže cokoliv my do toho zařízení dáme, vždycky ten výsledný produkt je stejný.

Michal Halko:

Ano. To je podstata toho našeho patentu, nikdo jiný na světě to neumí. Nám je jedno, jestli dovnitř dáme komunální odpad nebo slepičí hovínka nebo dříví, vždycky z toho vyteče to samé. To samé, z čeho se dají vyrobit plasty.