Letákem stručně o zastavení přijetí Globálního kompaktu aneb jak z ilegální migrace udělat migraci legální
Globální kompakt
Ve dnech 10. a 11. prosince 2018 budou členské státy na vrcholném setkání představitelů členských států OSN v Maroku přijímat Globální pakt o bezpečné, řízené a pravidelné migraci a Globální pakt o uprchlících, které jsou postaveny na přístupu, že migrace je základním lidským právem každého migranta (nikoliv uprchlíka),
což de-facto znamená povinnost členských států přijmout a postarat se na svém území o každého, kdo nejen opustí své domovy z důvodu přímého ohrožení na životě v důsledku válečného konfliktu nebo v důsledku politického pronásledování, ale i o takové lidi, kteří své domovy opouštějí v důsledku špatné finanční, zdravotní, anebo sociální situace tak, jak uvádí Agenda 2030 pro udržitelný rozvoj a Newyorská deklarace o migrantech a uprchlících, v rámci které se členské státy OSN v září 2016 dohodly na zpracování a přijetí Globálních paktů.
Globální pakty nejsou nastaveny tak, aby nelegální migraci utlumily nebo jí zabránily. Globální pakty migraci (i masovou) naopak přímo podporují a nelegální migraci legalizují a to formou přesunutí prostředků a mechanismů řízení z ilegálních převaděčských skupin (pašeráků lidí) na členské státy, legální mezinárodní instituce, neziskové organizace a soukromý sektor.
Má-li si Česká republika zachovat vlastní rozhodovací pravomoci v otázce migrace a poskytování azylu, měla by postupovat jako maďarská politická reprezentace a politická reprezentace USA a Globální pakty v žádném případě nepřijímat a též by měla odstoupit od Newyorské deklarace o migrantech a uprchlících.
Migrační politika založená na lidských právech
Globální pakt o migraci vychází mimo jiné z Všeobecné deklarace lidských práv, členské státy se v paktech zavazují na základě lidských práv ke stejnému přístupu jak k uprchlíkům, tak k migrantům. S přijetím Globálních paktů členské státy přijmou i zodpovědnost za migranty, za jejich životy a jejich blahobyt. Jednou ze zásad řízení migrace je orientace na lidi, kde členské státy mají přejmout zodpovědnost za „blaho” migrantů, a to i ve všech fázích jejich přesunů. Globální pakt o migraci naprosto ignoruje skutečnost, že zodpovědnost za své občany nesou především země (státy) jejich původu. Provádění Globálních paktů bude mít největší dopad na evropské státy.
Přerozdělovací mechanismus
Globální pakt o uprchlících upravující přístup k přijímání uprchlíků obsahuje i přerozdělovací mechanismus, který je v souvislosti s Dublin IV. znám pod pojmem povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků. V Globálním paktu o uprchlících je přerozdělovací mechanismus často zmiňován i jako „spravedlivé sdílení zátěže a zodpovědnosti“. V rámci „spravedlivého sdílení zátěže a zodpovědnosti“ si evropské státy mají mezi sebou rovnoměrně rozdělit migranty a uprchlíky, kteří ve velkém počtu přijdou do jednoho státu. Relokace jsou prováděny na základě výpočtů osob Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a to přímo z místa, které tento Úřad určí.
Přesídlování
Globální pakt pro uprchlíky zavazuje státy k vytvoření a rozšíření programů znovuusídlování. Členské státy mají v rámci přesídlování vyhovět ročním potřebám přesídlení určeným UNHCR. Česká republika se na procesu přesídlování dobrovolně podílí v rámci národního programu AMIF již od roku 2008. UNHCR má v procesu přesídlování rozhodovací pravomoci, a to jak v oblasti výběru osob určených k přesídlení, tak v jejich počtu. Česká republika by po přijetí Globálního paktu měla tímto způsobem, společně s ostatními signatářskými státy, přijmout minimálně 25 % ročních potřeb UNHCR. Protože je to UNHCR, která určuje osoby a jejich počet zahrnutý do programů přesídlování, členské státy v této otázce ztrácejí pravomoc. V tomto případě zde odpadá i kontrola určení osob členskými státy, zda-li se jedná o uprchlíky nebo o migranty.
Skupinové uznání statusu osob
Značným zásahem do národních azylových a migračních politik je takzvané „skupinové uznání“ osob a to v souvislosti velkých a smíšených pohybů, kde jsou zastoupeni jak uprchlíci, tak migranti. V určování statusu osob by měla být nápomocna odborná skupina kapacit v oblasti azylu spadající pod UNHCR. Na základě rozhodnutí UNHCR pak vyplývá povinnost hostitelského státu přistupovat ke všem příchozím osobám buďto jako k uprchlíkům, nebo jako k migrantům, čímž hostitelský stát ztrácí možnost podle vnitřních předpisů určit jejich status na základě individuálnosti.
Slučování rodin
Na přijímání uprchlíků prostřednictvím slučování rodin se signatářské státy dohodly již v Newyorské deklaraci. Přijetím Globálního paktu signatářské státy závazně přijímají „I. přílohu Newyorské deklarace – Komplexní rámec pro reakci uprchlíků” – jež tato rozšíření mechanismů přijímání uprchlíků obsahuje. Po přijetí Globálního paktu o uprchlících budou členské státy Evropské Unie povinny rozšířit programy přesídlování o rozšíření mechanismů sjednocování rodin a to s podporou UNHCR. Po přijetí Globálních paktů nastane členským státům nově povinnost slučovat rodiny nejen uprchlíků, ale i migrantů a to především u dětí bez doprovodu a ve všech fázích migrace.
(Ne)návratová politika
Přijetím Globálních paktů se členským státům EU razantně ztíží vyhošťování migrantů, neboť návratová politika je postavena na dvou pilířích, kterými jsou dobrovolnost a zásada nenavracení tak, jak stanovuje Newyorská deklarace. Jakékoliv návraty migrantů, ať se jedná o dobrovolné nebo jiné, musí být v souladu s mezinárodním právem v oblasti lidských práv. Globální pakt o uprchlících staví návratovou politiku pouze na bázi dobrovolných repatriací a to i pro země původu uprchlíků. Hostitelské země mají po přijetí Globálních paktů finančně, technicky a jinak podporovat země původu, čímž mají vyřešit příčiny vysídlování a zjednodušit návraty uprchlíků zpět do svých zemí. Přijetím Globálního paktu o migraci bude členským státům znemožněno tzv. kolektivní vyhošťování. Každý migrant bude muset být posouzen individuálně a vyhoštění bude možné pouze tehdy, pokud bude v souladu s mezinárodním právem v oblasti lidských práv. Přijdou-li migranti opouštějící své země původu z důvodu hledání nových ekonomických příležitostí, lidé opouštějící své domovy z důvodu potravinové nejistoty, chudoby, porušování lidských práv, nepříznivých dopadů klimatu a z důvodu dopadu přírodních katastrof tak, jak je vyjmenovává Newyorská deklarace, nebudou je členské státy moci vyhostit zpět do jejich zemí původu, protože by tím porušily lidská práva. Státy dále mají podporovat dobrovolné návratové a reintegrační programy, které mají zaručovat, že s návraty migranti skutečně souhlasí a které mohou zahrnovat sociální, právní a finanční podporu. Migrantům musí být poskytnuta možnost čerpat všechny opravné prostředky a prostředky v souladu s řádnými zárukami procesů a s dalšími závazky vyplývajícími z mezinárodního práva v oblasti lidských práv.
Legalizace ilegálních přechodů hranic
Snaha zlegalizovat ilegální překračování hranic je obsažená již v Newyorské deklaraci. Signatářské státy měly do budoucna zvážit revizi politik kriminalizující přeshraniční pohyby, tedy překračování státních hranic.
Imunita neziskových organizací
Globální pakt o migraci (vztahující se na migranty, nikoliv na uprchlíky) zadává členským státům OSN povinnost poskytnout humanitární pomoc každému, načež tato pomoc prováděná neziskovými organizacemi nesmí být kriminalizována. Neziskové organizace tím získají de-facto imunitu. Postupy humanitární pomoci nejsou nikterak konkretizovány a lze pod ně zahrnout v podstatě cokoliv, čímž se stávají velmi rizikovými a zneužitelnými. Neziskové organizace budou mít po přijetí Globálního paktu o uprchlících volné ruce nejen k přípravě a plánování, ale i k realizaci programů pro uprchlíky a migranty a pravomoc v přerozdělování financí.
Bezpečnost
V otázce bezpečnosti hostitelského státu nabízí Globální pakt o uprchlících jen postupy založené na registraci a dokumentaci příchozích uprchlíků a vytvoření databází s údaji o uprchlících. Globální pakty nenabízejí žádná řešení v otázce bezpečnosti v případech, kdy si státy třetích zemí podrobné informace o svých obyvatelích nevedou. A pokud ano, tak nejsou vázány žádnými mezinárodními smlouvami k poskytování těchto údajů jiným zemím a tyto informace tak většinou jiným státům nevydávají.
Financování
Signatářské státy budou po přijetí Globálního paktu o uprchlících uvolňovat finanční zdroje pro státy, které uprchlíky přijímají. Vzhledem k tomu, že se Globální pakty týkají i mimoevropských států, budou tyto prostředky uvolňovány i pro tyto státy. Toto financování má být pružné, soustavné a víceleté. Financování má být nad rámec pravidelných (stávajících) programů a mohou být i formou půjček nebo grantů tak, aby byly pro státy, které přijaly velký počet uprchlíků, výhodné. Financování je založené i na principu, kdy stát bude půjčovat peníze jinému státu.
Cenzura
S přijetím Globálních paktů signatářské státy přijímají i cenzuru na informace týkající se migrantů a migrace, protože se státy zavazují k „šíření a shromažďování objektivních a jasných zpráv založených na důkazech o výhodách a výzvách migrace” a potírání šíření informací, které vytvářejí negativní vnímání migrantů. Globální pakt o migraci zavazuje signatářské státy informovat pouze o pozitivech migrace, negativa jsou vnímána jako projev rasismu a xenofobie.
Použité zdroje# Text: csr.mohehrdost.cz |
|---|
